Projeďte si její Instagram a uvidíte mladou ženu, která s úsměvem sprintuje mezi palmami, zvedá činky v posilovně, protahuje se na lavičce v parku. Najdete tam ale i dceru dojatě fandící mamince na startu Jizerské 50 nebo taky holku, co loňský rok promarodila a bojí se letadel. Lucie Neumannová žije atletikou, studiem sportovního managementu, svou rodinou, láskou… Pokud by ji mělo vystihnout jedno slovo, nejspíš to bude „disciplína“.
Jste opravdu tak ukázněná a soustředěná na výsledek, jak to vypadá?
Myslím, že jo. Abych všechno stíhala, musím si dny plánovat. Vím, kdy mám trénink a v kolik být ve škole, tomu přizpůsobím ostatní věci. Jako třeba regeneraci, práci na sociálních sítích nebo sraz s kámoškama.
Studujete v angličtině, proč vlastně?
V angličtině se vzdělávám už od základní školy, ve 14 jsem na rok odletěla na Floridu, do tenisové akademie, a studovala a komunikovala tam opět jen anglicky. Abych řekla pravdu, s českým pravopisem občas trochu zápolím. Angličtina je mi příjemnější. Školu momentálně řeším trochu víc, protože je zrovna zkouškové období. Po něm už se budu soustředit jenom na trénink a závody. Protože si studium rozkládám, vložím si jeden předmět i do léta, abych něco dohnala.
Na vašem Instagramu to vypadá jako velká zábava.
Co na to říct. Ne všechno je tak úžasný a krásný, jak se může zdát. Taky jsem dřív měla trochu ostych něco postovat, ale dost jsem se otrkala, už mi nedělá takový problém se natočit na mobil, něco u toho vyprávět. Dost se to změnilo, na Instagramu si vydělávám od sedmnácti, takže znám hezký odezvy, ale i hejtry a stalkery.
To je ten důvod, že moc neukazujete soukromí?
Dávám si na to dost pozor. Někdy se vyfotím s mámou, s babičkou, ale když vás začnou lidi poznávat na ulici, může to být někdy fajn a někdy zase ne. Naše rodina je medializovaná až dost, víme, co to obnáší.
Do svého běžného dne nás ale nahlédnout necháte, ne?
To víte, že jo! Není na něm nic tajného. Každý den je jiný, záleží, jestli jsem na soustředění, nebo doma. Nicméně, když je to takový běžný den, vstávám kolem sedmé osmé hodiny, dám si kvalitní snídani, zacvičím si a jedu na trénink. Pak si doma uvařím oběd a dělám školu, někdy musím i do školy jet. Odpoledne mě čeká další trénink, výjimečně nějaké srazy s kamarády, když mám čas. Po večeři zase škola nebo práce na sociálních sítích.
Tréninky mají ve vašem životě pevné místo hodně dlouho. Nejdřív tenisové, teď atletické. Proč jste dala raketu k ledu?
Občas ji do ruky taky vezmu, na tenis jsem nezanevřela. Hrála jsem ho závodně a snažila se do něj dávat všechno – dokonce jsem se učila online, abych měla na trénování dost času. Jenže jsem s tenisem nezačala v nejútlejším věku, ale trochu později, a tak jsem před sebou pořád tlačila ty roky, co měly ostatní děti už natrénované. Do toho přišly různý další věci a nastalo období, kdy se mi moc nedařilo.
Atletiku jste si vybrala sama?
Jednak mi to poradili odborníci, pak taky musím přiznat, že to byl i mámin nápad. Podle všeho mám větší předpoklady a talent na vytrvalostní sporty. Řekla jsem si, že zkusím dva měsíce atletiku a zároveň tenis. A atletika mě strašně rychle chytla, našla jsem se v ní. Navíc jsem v ní našla fajn lidi a bavilo mě to tak, že jsem u toho nakonec zůstala.
Je zábavný opravdu každý trénink?
No není, samozřejmě. Podle mě každý, kdo sportuje, v tom tu zábavu musí vidět. Jinak u toho dlouho nevydrží. Jasně že jsou i dny, kdy se mi tolik nechce. Je jich vlastně strašně moc, ale to je úplně normální. Stejně vždycky jdu a nepřemýšlím nad tím, protože mě atletika baví a naplňuje.
Zase jsme u té disciplíny.
Myslím, že hraje velkou roli. U mě teda určitě. Pravdou zůstává, že jsem ve sportovní rodině vyrostla, byla jsem k pohybu vedená a neměla kolem sebe nic jiného. Nejoblíbenější předmět ve škole? Tělocvik! Tenis je, když mluvíme o disciplíně, psychicky náročnější. Hráči se hodí mít mentálního kouče. U atletiky potřebuju být taky mentálně odolná, ale je to jiné. Tréninky bývají těžké, musíte se kousnout. Taky chvíle před startem je dost stres, ale jakmile se rozběhnu, už na to nemyslím. A za dvě minuty mám závod za sebou. Hlavu mi v tomhle ohledu tenis vytrénoval dobře, atletiku jako tak psychicky náročnou nevnímám.
Dokážete si odpustit neúspěch?
Snažím se nestresovat, když se něco nepovede. A užívat si sport tak, aby mě bavil. Vážím si toho, že můžu sportovat opravdu naplno, dávat tomu všechno. Nedávám si nějaký cíl, to by mě stresovalo. Navíc nedokážu ovlivnit úplně všechno, stačí, aby přišlo zranění nebo nemoc…
Takže jsme u odpočinku.
Jeden den v týdnu nedělám vůbec nic. Někdy úplně obyčejně jen tak ležím v posteli a odpočívám. Zajdu si na masáže a na fyzioterapii. A když jsem na soustředění, přidám saunu, studenou sprchu nebo tak, ale jinak nic speciálního opravdu nedělám.
Stačí to?
Jasně, že ne. Vždyť se říká, že regenerace je stejně důležitá jako trénink. Kromě toho volného dne si někdy nechávám dvě až tři klidná odpoledne v týdnu. Podle toho, jestli jsem zrovna na soustředění nebo doma. Taky se řídím vlastním pocitem. Když jsem unavená, trénuju jenom jednou denně, jinak dvakrát. A snažím se hodně a kvalitně spát. Spávám minimálně osm hodin, někdy i víc, spát chodívám před jedenáctou. Když mám volno, tak si nenastavuju budík a snažím se prospat, jak to moje tělo potřebuje.
Nasloucháte mu, i pokud jde o stravování?
Důležité je jíst kvalitně. Ani málo, ani příliš moc. Je to tak široké téma, že bych o něm mohla mluvit hodiny. Miluju ovoce, ale samozřejmě taky sem tam zhřeším a dám si třeba kynuté knedlíky nebo svíčkovou. Není to moc často, výjimečně si je ale za odměnu dopřeju. Obvykle se snažím jíst zdravě a vyváženě. Strava má na kondici a výkon opravdu obrovský vliv.
Netajíte, že loni jste s kondicí bojovala. Cítíte se teď líp?
To máte pravdu. Byla jsem často nemocná. Nejsem velkým fanouškem chemických léků, které zbytečně zatěžují tělo, mám raději přírodní cestu, takže jsem se snažila hledat, co mi pomůže. Protože chodím na odběry krve, zjistili jsme, že mám oslabenou imunitu a měla bych užívat nějaké doplňky stravy, které mně zase vrátí do hry.
Dobře víme, že jste si vybrala Juvenil. Co vás k tomu vedlo?
Nikdy jsem nechtěla pojídat hrst barevných tabletek každé ráno, takže jsme hledali jednoduché, přírodní a účinné řešení. Juvenil mi doporučili známí, bylo mi sympatické, že je v kapkách, navíc se vyrábí u nás a má fakt pěkný příběh, dlouhou historii plnou výzkumů. To, že se dřív dával na předpis lidem s rakovinou, mě utvrdilo, že nepůjde o nějaké krásně zabalené placebo.
Funguje dobře?
Musím to zaklepat, beru ho už půl roku a nebyla jsem nemocná ani jednou. Kapky jsou super, na podzim jsem si dala i očistnou kúru s Juvenilem Detox, a taky fajn.
Nevadí, že na Juvenil musíte myslet opravdu každý den?
Já na něj myslím ráda! U mě je důležité si u čehokoliv zvyknout na určitou rutinu. Pokud ji nemám, může to být trochu problém. Takže si nastavím připomínku v telefonu a časem se mi to zautomatizuje – prostě ráno vstanu a hned vím, že si mám vzít Juvenil. Užívám ho se snídaní, je to minutka času.
Už potřetí mluvíme o disciplíně…
Život aktivního sportovce prostě takový je. Znám to z rodiny, ze svého okolí. Když chcete něco dokázat, bez disciplíny se neobejdete. Ale nebojte, jsou dny, kdy nechávám věci plynout. Jsem vděčná, že mi Juvenil pomáhá zůstat zdravá, takže můžu sportovat a dělat věci, co mě baví. A to je nejdůležitější.
