„Nejsem ta, co by měla rozdávat nějaká moudra,“ řekne Irena Hetflejšová, když se jí zeptáte, jak si plnit sny. Přesto svůj recept mezi řádky prozradí. Přijímá, co život nabízí. A nebojí se být čím dál odvážnější. Příklad? Během pár dnů se rozhodla nechat doma děti a muže, a podniknout s kamarádkou velmi dobrodružnou cestu. Do batohu si přibalila i Juvenil.
Bavme se chvíli o odvaze. Kam pro ni chodíte?
Kdo mě zná by vám řekl, že odvážná jsem vlastně pořád. Ale já to tak vůbec nevnímám. Jenom reaguju na příležitosti, které mi život nabídne. Vždycky jsem třeba chtěla velkou rodinu, takže když jsem na škole otěhotněla, bez zaváhání jsem se přestěhovala za mužem z Kladna do Podkrkonoší. Bylo to dobré rozhodnutí. Máme tři skvělé děti, výborné manželství a práce porodní asistentky je taky naplňující.
Podobně rychle jste měla jasno, i pokud jde o Peru?
Nejsem zrovna plánovací typ, takže tahle nabídka přišla tak nějak mimoděk. Kamarádka Jitka, se kterou jezdíme na hory nebo různě po Evropě, už v Peru byla a chtěla vyrazit zase, tentokrát na náročnější trek. Měla obavy, jestli ho zvládne. Debatovaly jsme o tom u skleničky vína a já jí říkám „Prosím tě, do Peru? Já bych jela hned.“ A bylo to. Už jsem nemohla, a vlastně ani nechtěla, couvnout.
Máte tři děti, práci, domácí mazlíky. Asi nebylo snadné všechno zorganizovat tak, abyste mohla na měsíc takzvaně vypadnout.
To finální rozhodnutí udělal můj muž. Nabídku, že by jel s námi, ve vteřině zavrhnul, naopak mě velmi podpořil, ať jedu, že si to určitě užiju. Jitku dobře zná, ví, že by mě nenechala v žádném průšvihu. Čím víc se náš odlet přibližoval, tím víc jsem se těšila. Trošku smutná jsem ale byla, to musím přiznat. Naše děti mají spoustu koníčků, přišla jsem třeba o baletní vystoupení dcer. Hodně mě mrzelo, že jsem nebyla u přijímaček dcery na střední školu.
Přemýšlela jste, jak to děti s mužem zvládnou?
Samozřejmě, že chvilku ano. Nejmladší holce je ale deset, prostřední má šestnáct, kluk jednadvacet. Nejsou to už mimina, zvykli si na moje služby v nemocnici, postarají se o sebe. A tatínek dokáže vše dokonale zastat. Navíc – vždyť žijeme ve světě, který nám tolik věcí ulehčuje. Prádlo hodíte do pračky, obchod máte za rohem, doktora vždycky v dosahu. S dětmi jsem se naučila nelpět na naklizeném baráku a vycíděném nádobí. Je nesmysl stresovat se předem.
Takže jste vyrazila. Jaké pro vás Peru bylo?
Každý den byl velkolepý. Sešla se výborná parta lidí, smáli jsme se, nechali se překvapovat, dokonce i na slzy došlo. Bylo to intenzivní, nádherné, nepopsatelné. Podle nás to takhle zrežírovala Matka Země, jak říkají Peruánci. Setkání s nimi byla mimořádně radostná, loučení smutná. Nezapomenu na rodinu, u které jsme strávili dva dny. Bydlí na ostrově v jezeře Titicaca. Když jsme odjížděli, bylo to velmi dojemné. Babička v tradičním kroji mi podala ruce, plakaly jsme obě. Způsob tamního života, upřímnost a skromnost, to vás úplně pohltí. Plus nádherná příroda všude kolem.
Změnila vás ta cesta?
Pro nás je těžko pochopitelné, jak v Peru obyčejní lidé žijí. Možná jsem si ještě víc uvědomila, že se máme pořád co učit. A že vnitřní nespokojenost, kterou si my Evropané v sobě neseme, je asi dobrá. Díky ní se dokážeme pohnout z místa. Máme se strašně krásně, stačí to prostě jen přijmout. Stejně tak je ale potřebné vnímat, že žijeme tady a teď. Utvrdila jsem se taky v tom, jak moc miluju hory. Když jsme chodili nahoru a dolů, překonávali sedla, každý krok jsem si prožila. Otáčela jsem se za sebe a vtiskávala si ty obrazy a emoce do paměti. Nechtělo se mi tam odtud, na druhou stranu jsem cítila, že rodina je pro mě nejdůležitější.
Ještě na jednu věc se musím zeptat: Vyzkoušela jste koku?
Asi jako každý cestovatel, takže ano. Ale žádnou senzaci nečekejte. Pili jsme z ní čaj, má trochu povzbuzující účinek, přirovnala bych ho k zelenému čaji. Samozřejmě jsme lísteček i ochutnali, ale ne jako Peruánci, prostě jen tak. Aby se podpořilo uvolnění kokainu, je třeba používat nějakou alkalickou substanci. V Andách se nejčastěji používá popel z rostliny quinoa, turistům dávají popel ze stévie, který je sladší.
Vezla jste s sebou i Juvenil, že ano?
Je to tak. Přibalila jsem si Booster, kvůli únavě z letu i náročného programu. Mám ráda přírodní věci a už jsem měla dobrou zkušenost s kapkami i tobolkami.
Co jako zdravotnice od doplňků stravy očekáváte?
Že v nich nebude žádná „chemie“. A že budou fungovat, samozřejmě. Juvenil kapky jsme dokonce podávali i kotěti, když mělo nějakou slabost. Tobolky užíváme běžně s dětmi, Booster mám na stole v práci. Přeci jen, dávat si během noční směny pět šálků kávy není pro tělo moc přínosné. Právě naopak. My porodní báby obecně dáme dost na přírodu. Používáme bylinky, aromaterapii, olejíčky.
Máte spočítáno, kolika dětem jste už pomohla na svět?
To nemám, já jsem v tomhle flink. Každopádně je to vždycky krásný pocit. Občas se stane, že si s rodiči sedneme a ta velká radost, kterou prožívají, nás úplně prostoupí. Můžete ten zázrak narození vidět tisíckrát a stejně vás pokaždé dostane svou silou. Je v tom štěstí, radost i pokora. Dělám tu práci přes 15 let, v trutnovské nemocnici.
A pak jednou, ono to uteče jako voda, ty děti vylítnou z hnízda…
Je to tak. Musíme je nechat, aby se zase mohly vrátit. Snažím se dětem ukazovat, c
o mám sama ráda, naše nejmladší miluje hory, všichni sportujeme, máme dost koníčků.
Taky plánů, že?
Ano, za dva roky bych se chtěla podívat do Nepálu. Je to velká cesta, dohodly jsme se s Jitkou, že pojedeme s naší „peruánskou bandou“, už to pomalu začínáme domlouvat.
Držíme palce, ať všechno klapne!
Moc děkuju. Jsem šťastný člověk. Někdo bojuje o každou píď, všechno si musí zasloužit. Jsem vděčná, že ke mně věci tak nějak přicházejí a já je můžu přijímat a užívat si každý den.
